Mají japonská bojová umění (nebo bojová umění obecně) něco společného se zenovým budhismem? Mají vůbec bojová umění něco společného s náboženstvím? Kladete-li si tyto a podobné otázky, pak vězte, že dlouho tradovaná představa o hlubokém propojení mezi zenem a bojovými uměními je moderním mýtem, který vznikl zejména vlivem západní fascinace japonskou kulturou a nacionalistické propagandy v Japonsku 19. a 20. století. Navzdory četným zmínkám o údajném propojení těchto dvou oblastí neexistují žádné historické důkazy, které by toto spojení jednoznačně podpořily. Naopak, filosofie a praktické důvody pro existenci zenu a bojových umění jsou natolik různorodé, že se vlastně jedná o dvě oblasti, které se historicky s železnou pravidelností spíše míjely než prolínaly.
Období Kamakura 鎌倉時代 (1185 až 1333) je často zmiňováno jako osudový středobod dějin, kdy zenový buddhismus získal podporu mezi samuraji, ale ve skutečnosti byla tato podpora motivována především pragmatickými důvody. Zenové kláštery, financované vládnoucí elitou, měly specifickou roli v administrativě a diplomacii, jelikož zenoví mniši často ovládali čínštinu a měli přístup k čínským kulturním a politickým zdrojům. Samurajové, zejména vládci v oblasti Kjóta, jako byli šógunové z rodu Hódžó (北条), využívali zenové instituce jako pevné a funkční nástroje politické moci a kulturní prestiže. Tento vztah byl tedy z velké části vztahem vzájemné výhodnosti, nikoliv hlubokým duchovním či filozofickým spojením. Pokud nějaký samuraj v té době tíhnul k zenovému budhismu, bylo tomu tak především proto, že to byla nutnost a společenský výhoda.
Zenový buddhismus sice kladl důraz na duchovní disciplínu a meditaci, což některé samuraje mohlo inspirovat k individuálním formám cvičení, ale pro válečníky nižšího postavení byla zenová praxe příliš abstraktní a náročná. Tito samurajové proto inklinovali spíše k jednodušším formám buddhismu, jako byly školy Džódóšú 浄土宗 nebo Ničiren 日蓮, které nabízely jasnější duchovní i praktickou podporu v každodenním životě běžného člověka (pokud vůbec můžeme samuraje za někoho takového považovat).
Zenová filosofie, která zdůrazňuje prázdnotu, jednotu všech věcí a koncept „já“ bez pevných hranic, je v přímém rozporu s étosem bojových umění, kde hraje zásadní roli oddělení „já“ od „protivníka“ a vítězství nad ním. Jinými slovy vítězství vlastního „já“ nad „já“ někoho jiného. Zen se zaměřuje na překonání dualistického myšlení, což představuje diametrální rozdíl oproti bojové praxi, kde je hlavním cílem zvládnutí technik boje a úspěšná konfrontace s nepřítelem a jeho fyzické podrobení nebo úplná fyzická terminace.
Pravděpodobně nejvýznamnějším propagátorem spojení mezi zenem a válečnickou etikou byl Suzuki Daisecu 鈴木大拙, jehož práce na přelomu 19. a 20. století vyvolaly u západního publika romantizovanou představu o „samurajském zenu“. Suzuki psal o japonské kultuře pro anglicky mluvící publikum a popisoval zen jako ideální nástroj pro osobní disciplínu a překonání strachu ze smrti, což zcela chybně spojoval se samurajskými hodnotami.
Suzuki Daisecu 鈴木大拙
Suzukiho práce, jako například Zen and Japanese Culture (1938), měly obrovský vliv na popularizaci této myšlenky v zahraničí. Ačkoliv Suzuki nikdy nepracoval s historickými důkazy o těsném propojení zenu a bojových umění, jeho texty přispěly k mylnému vnímání tohoto spojení. Tvrdil například, že zen byl „od počátků svého působení úzce spojen se životem samurajů“ a že „oživoval bojového ducha japonského válečníka“. Ale kde je pro toto tvrzení nějaký důkaz?
Suzuki a další v jeho době přispěli k vytvoření romantizovaného obrazu samurajského zenu a jeho spojení s bojovými uměními. Tento idealizovaný koncept se postupně začlenil do populární kultury. Jak ale ukazují moderní historické studie, skutečné spojení mezi zenem, samuraji a bojovými uměními je mnohem volnější a méně zásadní, než jak je dnes často prezentováno.
Jmenujme několik významných škol té doby. Dnes víme, že konkrétně mistři školy Kašima Šin Rjú 鹿島神流 nevázali svůj trénink k žádnému konkrétnímu náboženství, ale naopak se inspirovali z mnoha různých filozofických a duchovních tradic, včetně šintoismu, buddhismu, taoismu, a lidové víry podle toho, jaký koncept, nápad, myšlenka nebo cvičení jim aktuálně vyhovovalo. Praktikanti školy Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú 天真正伝香取神道流 vždy spíše inklinovali k šintoismu a Jagjú Šinkage Rjú 柳生新陰流 obsahuje natolik silný taoistický vliv, že jej ani po 400 letech nelze přehlédnout.
Během období Meidži 明治時代 (1868 až 1912), zejména po vítězství Japonska v rusko-japonské válce (1904 až 1905), došlo k intenzivní propagaci bušidó 武士道 jakožto národního ideálu, který měl posílit japonskou identitu a loajalitu vůči státu. Tato propagace byla intenzivně podporována vládou a státním aparátem a byla naprosto cílená a velmi dobře promyšlená. Propagátoři bušidó, včetně Inoua Tecudžiróa 井上哲次郎 (1856 až 1944) a Ozakima Jukia 尾崎行雄 (1858 až 1954), se snažili včlenit zenové principy do válečnické etiky jako důkaz duchovní odolnosti a disciplíny Japonců. To přispělo ke vzniku myšlenky „samurajského zenu“, přestože se jednalo spíše o ideologickou konstrukci než o historicky podložený vztah. Cílem bylo posílit po všech stránkách uvadající Japonsko a upadající morálku japonského lidu. Nakonec, což v té době nikdo netušil, to vedlo až k brutální japonské expanzi do Mandžuska, ohromným masakrům páchaným na civilistech, ke vzniku a posílení nacismu v předválečném Japonsku a k rozpoutání druhé světové války. To vše bylo ukončenou až dvěma důraznými tečkami – Hirošimou a Nagasaki.
Zenoví učenci, jako byl Nukarija Kaiten 志賀内馨天 (1867–1934), a autor Nitobe Inazó 新渡戸稲造 (1862 až 1933) ve své slavné knize „Bushido: The Soul of Japan“ (1899) idealizovali vztah mezi zenem a samuraji a přirovnávali ho k západnímu rytířství. To mělo velký dopad na západní chápání bušidó, přičemž mnozí čtenáři v zahraničí přijali tento vztah jako historický fakt, ačkoli šlo o moderní reinterpretaci pro propagaci japonské kultury. Označoval zen jako jeden z hlavních „zdrojů bušidó“ a dokonce tvrdil, že „bušidó ve své plně dokončené formě je výsledkem vyvážené fúze tří učení šintoismu, konfucianismu a buddhismu.“ Což je naprostý nesmysl.
Inazó Nitobe 新渡戸稲造
Nukarija tvrdí, že zen byl od 60. let 19. století až do počátku 20. století v Japonsku nepopulární a „neaktivní“. Současně naznačuje, že zen byl dříve velmí populární. Nepředkládá však jediný důkaz. Ve skutečnosti byl zen relativně nevýznamný, a to zejména pro samuraje a po celá staletí jejich existence. Ve skutečnosti, pokud by zen v Japonsku nikdy neexistoval nebo byste ho mávnutím kouzelného proutku z japonských dějin vymazali, na samurajích a jejich bojových uměních by se nezměnilo vůbec nic.
Nukariya dále zdůrazňoval spojení mezi zenem a samuraji prostřednictvím generála Nogiho Maresukeho 乃木希典, kterého označil za poslední „inkarnaci bušidó“ poté, co Nogi a jeho manželka Šizuko spáchali rituální sebevraždu v den císařova pohřbu, což Nukarija považoval za čin, jenž „jistě inspiruje mladou generaci duchem samuraje a dá vzniknout stovkám dalších Nogiů“. Tady někde můžeme spatřovat počátky vzniku sebevražedných kamikaze 神風 o pár desítek let později. Pro větší moc a slávu Japonska a pro jeho válečnou expanzi bylo nutné indoktrinovat celou generaci mladých lidí, aby neváhali za šílené cíle vladařů obětovat život.
Budhismus lze vyjádřit slovem „soucit“ a typický buddhistický ideál lásky ke všem živým tvorům, který je základem všech buddhistických škol, se skutečně neslučuje s násilnickou praxí středověkých samurajů. Ti často používali svou moc a status jenom k tomu, aby tvrdě prosazovali svou vůli, přičemž praktikovali formy násilí, které byly s buddhistickými zásadami zcela v rozporu. Jedním z příkladů je curušidžini 徒死 (zbytečná, leč legální smrt některého z poddaných, většinou jen z rozmaru nebo nedostatku sebekontroly samuraje v rozčilení) či kirisute gomen 切捨御免, což bylo povolení, které samurajům umožňovalo bez následků zabít prostého občana, pokud ten projevil nedostatečný respekt či se dopustil jiného „urážlivého“ chování vůči samurajské cti. Tím se mohlo rozumět v podstatě cokoliv. A co cudži giri 辻斬り, což v doslovném překladu znamená „seknutí na křižovatce“? Tato praxe umožňovala samurajům testovat ostrost nebo kvalitu nově nabytých mečů přímo na lidech, a to často na nevinných kolemjdoucích nebo nižších společenských třídách, které nebyly schopny se jakkoliv bránit. Jak se tohle všechno slučuje se zenovým buddhismem?
Kumazawa Banzan 熊沢蕃山
Mnozí samurajští myslitelé, jako Jamaga Sokó 山鹿素行 (1622 až 1685) a Nanjó Bun’jú 南条文雄 (1849 až 1927), považovali buddhismus výslovně za neslučitelný s válečnickou etikou, a dokonce jej považovali za potenciálně oslabující ducha válečníka. Nanjó argumentoval, že buddhismus je založen na soucitu a nepřispívá tudíž k posílení válečnického ducha, což je přímo v rozporu s idealizovaným obrazem zenového válečníka. Kumazawa Banzan 熊沢蕃山 (1619 až 1691) výslovně kritizoval školy Džódo 浄土 (Čistá země), Ničiren 日蓮, Šingon 真言 a Tendai 天台 a označil zen za vůbec nejhorší z nich, neboť podle něj nejvíce klamal své stoupence. Rozsáhlá kritika zenu ze strany píšících samurajských autorů pokračovala až do konce období Tokugawa 徳川時代 (1603 až 1867); významný reformátor Jokoi Šóan 横井小楠 (1809 až 1869) ho otevřeně zesměšňoval jakožto „prázdné“ učení.
Ve skutečnosti nikdy nedošlo k žádnému historickému propojení mezi bojovými uměními a zenovým buddhismem. Klíčová kniha Eugena Herrigela „Zen a umění lukostřelby“ vznikla navzdory tomu, že jeho učitel lukostřelby, Awa Kenzo 阿波研造 – kterého sám Herrigel označil za zdroj zenových principů v lukostřelbě – veřejně prohlásil, že zen nenávidí! Zde je také namístě poznamenat, že hned první věta Deseti pravidel karate 唐手十訓 z roku 1908, které sestavil Ankó Itosu 糸洲安恒 (1831 až 1915), slavný mistr karate 空手 z Okinawy 沖縄, zní: „Karate nevzniklo z buddhismu ani konfucianismu“. Ve skutečnosti jenom naprosté minimum samurajů nebo bojovníků v historii spojovalo zenový budhismus s bojovými uměními. Doslova byste je spočítali na prstech obou rukou.
Zdá se, že jakékoliv spojení mezi zenovým budhismem a bojovými uměními je pouhým mýtem, který vznikal v moderním Japonsku v první polovině dvacátého století a odtud se rozšířil do západního světa, který bez hlubšího porozumění historickým souvislostem jej přijal a dodnes jej uměle udržuje při životě. V druhém dílu tohoto článku se na celou problematiku zkusíme podívat z jiného úhlu a přinést další argumenty pro podporu našeho tvrzení.
Autor: Antonín Nowak
