Na počátku války na sovětsko-německé frontě nevěnovali fašisté maskování dostatečnou pozornost. Na to poukazuje řada rozkazů, instrukcí a poznámek vydaných německým velením. Například v jednom z rozkazů 14. tankové divize se uvádí: „Naši letci snadno rozpoznávají rozmístění vlastních jednotek. Taková neopatrnost vede k nadměrným ztrátám a předčasnému odhalení našich záměrů.“
V zimě 1941/42 nebyla německá armáda vybavena nezbytnými prostředky pro maskování. Aby alespoň částečně pokryli potřebu těchto prostředků, uchylovali se nacističtí generálové, věrní své loupežné politice, k jejich získávání přímo na místě. Obyvatelům okupovaných sovětských oblastí byly odebírány prostěradla, plátna, ručníky a další bílé materiály, které mohly být využity pro maskování.
S ohledem na trpké zkušenosti z minulého roku se Němci začali včas připravovat na nadcházející zimu. Již v srpnu 1942 byl vydán manuál pro bojové operace v zimních podmínkách, který obsahoval základní zásady pro maskování jednotek. V manuálu se uvádí: „Správné využití možností maskování a dovedné použití prostředků umělého maskování může mít rozhodující význam pro akce vojenských jednotek v zimě.“ Manuál požaduje, aby všichni důstojníci, bez ohledu na hodnost, neustále dbali na dodržování maskovací disciplíny a sloužili příkladem celému personálu.
Maskovací prostředky: Aby se v zimě zakryly pohyby jednotek v terénu, doporučuje německá armáda používat jak improvizované, tak předem připravené prostředky. Jako improvizované prostředky se používají bílý papír, prostěradla, ručníky, kapesníky, staré prádlo apod. Například pokud není možné ocelové helmy natřít, obalují se bílým papírem. Konec papíru se ponechává tak dlouhý, aby dosahoval až na ramena a zakrýval tvář (s výjimkou očí), čímž ji maskuje a zároveň chrání před silným větrem. Pro stejné účely němečtí důstojníci doporučují svým vojákům položit na hlavu ručník s konci spuštěnými na ramena, zatímco tvář zakrýt kapesníkem připevněným k ručníku tak, aby bylo možné dívat se ven (tento způsob byl převzat z našeho Průvodce zimním maskováním).
Maskovací pláště se doporučuje vyrábět ze starého prádla, prostěradel, opotřebovaných maskovacích obleků apod. Pro využití takových plášťů ve skvrnitém terénu nebo během oblevy se rubová strana opatřuje zbytky starého oblečení.
Předem připravenými prostředky, které nepřítel používá, jsou maskovací pláště a obleky (zvlášť blůza a kalhoty). Tyto prostředky jsou nejprve poskytovány průzkumným hlídkám, lyžařům, hlídačům a pozorovatelům. Pro lepší maskování je obličej zakryt bílou maskou připevněnou k knoflíkům kapuce, a na ruce se nasazují bílé rukavice. Němečtí důstojníci věnují zvláštní pozornost udržování maskovacích plášťů v čistotě – vojáci jsou přísně požádáni, aby tyto obleky sundávali při vstupu do úkrytu.
Materiální vybavení a dopravní prostředky (včetně lyží) jsou v zimě natřeny bílou barvou smíchanou s klihem. Koně jsou maskováni bílými přehozy.
Maskování při pochodu: Skrytí přesunu jednotek před leteckým pozorováním a aerofotografováním je nejdůležitější a zároveň nejtěžší úkol. V jedné z německých instrukcí se uvádí: „Jednotky musí vždy počítat s možností, že budou spatřeny leteckým průzkumem nepřítele, i když nespatří a neuslyší nepřátelské letadlo. Letecký pozorovatel může pořizovat aerofotografie z velmi velké výšky, odkud jej není možné ze země zaznamenat; tímto způsobem může dostatečně jasně identifikovat jednotky, pozice a stavby.“
S ohledem na toto poznání provádějí nacisté přesuny jednotek především v noci. Při pochodu přísně dodržují disciplínu světelného maskování. Při náletu naší letectva a použití osvětlovacích prostředků postupují jednotky během nočních přesunů obvykle podle stejných maskovacích opatření jako ve dne.
Výzkumem Němci zjistili, že pohyb jednotlivého vojáka v celé výšce v zasněženém terénu je viditelný i při nejpřísnějším maskování až ze vzdálenosti 500 m; při pohybu plazením je detekován jen na několik kroků. Proto se vojákům oblečeným do maskovacích obleků doporučuje během pohybu využívat bílého pozadí. V případech, kdy se musejí pohybovat na okrajích lesa, které tvoří tmavé pozadí, je doporučeno se plazit.
Na obr. 11 je znázorněno, jak správně a nesprávně využívat pozadí krajiny při pohybu.
Maskování polních pozic: Aby zlepšili maskování, Němci volí bojové pozice v blízkosti přirozených nerovností terénu, sadů, plotů, příkopů apod. Téhož pravidla se protivník drží i při budování spojovacích zákopů.
Pokud je dostatek času, jsou bojové pozice (zákopy, spojovací zákopy apod.) zakryty dřevěnými rámy, které jsou vyplněny drátem nebo svazky větví a chrastí. Délka rámů je 1,5–2 m a jejich šířka přesahuje šířku zákopu o 15–20 cm na každé straně (k zakrytí hrany a příčky).
Rámy, kromě větví (chrastí), jsou vyplněny slámou nebo papírem, který je předem navlhčen a zmrzlý. Z vrchu je překrytí zasypáno sněhem. Pro lepší pozorování a vedení palby je toto překrytí obvykle zvednuto a drženo na podpěrách (obr. 12 a 13).
Při vytváření překrytí se také používají rohože vyrobené ze slámy, smrkových větví, pytloviny apod. Délka rohože je až 10 metrů. Provazem nebo drátem je připevněna ke kolíkům, přes které jsou ve vzdálenosti 50 cm jedna od druhé protaženy tyče, aby se zabránilo prověšení rohoží. Při upevňování rohože ke kolíkům je ponechán průzor, kterým se vede palba a pozorování.
Pokud situace neumožňuje vytvořit úplné překrytí bojových pozic, maskují se pouze jejich jednotlivé, zvláště důležité úseky: kulometné hnízda, pozorovací stanoviště apod. Částečné maskování se provádí tak, aby pozice působila jako spojovací zákop. Protitankové příkopy jsou obvykle zakryty jen na některých úsecích, nikoli v celé délce. Tím se nepřítel snaží zmást posádky našich tanků. Kromě toho Němci někdy provádějí částečné maskování protitankových příkopů po šířce, aby vytvořili iluzi běžného spojovacího zákopu (obr. 14).
Při výběru pozic pro jednotlivé vojáky v otevřeném zasněženém terénu se nedoporučuje vytvářet souvislý vysoký kopec a znečišťovat sníh zeminou (obr. 15).
Proto se od vojáků požaduje, aby před začátkem hloubení krytu nejprve odstranili sníh: vrstva zeminy se mírně zarovná (aby nevznikly ostré obrysy), poté se kryt zasype čistým sněhem. V krytu jsou vytvořeny výklenky, kterými se provádí pozorování a střelba.
Na obr. 16 je zobrazeno umístění vojáka při výběru pozice na okraji lesa. Pozice byla vybrána na bílém pozadí. Voják v maskovacím obleku se usadil u stromu na straně pokryté sněhem. Osamocený voják, který zaujímá pozici na stromě („kukačka“), dodržuje toto pravidlo. Pro tento účel se nejčastěji vybírá strom, který si zachoval sněhový pokryv a výrazně se neliší od ostatních stromů.
Když je sníh pokryt tmavými skvrnami (zejména v době oblevy), maskovací obleky se částečně potřou zeminou. V takových případech si vojáci obvykle neoblékají celý maskovací oblek, ale pouze blůzu nebo kalhoty. Maskovací pláště se oblékají naruby, přičemž rubová strana má skvrnitý povrch.
Při zřizování pozic za sněhovými stěnami, postavenými z jednotlivých bloků, se rohy bloků pečlivě zaoblují, protože by jinak výrazně vyčnívaly na pozadí okolní krajiny a za slunečného počasí by vytvářely velké stíny. Aby se během střelby nesypal sypký sníh před střílnami a neodhaloval polohu palebného postavení, je sníh ušlapán nebo pokryt smrkovým chvojím s přimrzlým sněhem, prkny a jiným bílým materiálem. Podobným způsobem se maskují i výstupní kužely hlavní. Pokud jsou děla delší dobu na stejných palebných pozicích, umisťují se před hlavně prkna natřená na bílo.
Maskování jednotek a týlových objektů: Maskování jednotek v obydlených oblastech se provádí jak proti leteckému, tak proti pozemnímu pozorování. Zbraně, automobily, povozy a další vybavení jsou umístěny pod střechami (na dvorech) nebo u stěn budov (obr. 17).
Mimo obydlené oblasti se jednotky rozmísťují, pokud možno, v jehličnatých lesích nebo v hustých listnatých lesích pokrytých sněhem. Zde se také staví baráky, sklady a další stavby. Nad částmi lesa, které jsou viditelné z výšky, se svazují větve stromů nebo se napínají vodorovné maskovací sítě, do kterých jsou vplétány sněhem pokryté větve.
Na otevřených prostranstvích fašistické jednotky využívají pro úkryt jámy, lomy, prohlubně, rokle a příkopy. Stany, automobily a povozy se zasypávají sněhem nebo zahrabávají do země. Při častém přesunu automobilů, povozů či tanků se vozidla zakrývají plachtou a přikrývají sněhem.
Maskování automobilů a tanků umístěných ve speciálně vykopaných jámách nebo rokli se provádí pomocí maskovacích sítí nebo lehkých překrytí z improvizovaných materiálů.
Stohování munice a dalšího vybavení se provádí tak, aby nemělo pravoúhlý tvar; vrchní část stohů se maskuje sněhem a větvemi tak, aby splývala s okolním prostředím.
Při vytápění objektů se Němci snaží používat suché dřevo, dřevěné uhlí nebo koks, které produkují malé množství kouře a jsou málo nápadné. V noci se otvory kouřových trubek překrývají větvemi, aby zadržely jiskry. Saze usazené na střechách se přikrývají čerstvým sněhem. Stavby jsou natřeny na bílo nebo pokryty sněhem. V posádkách obydlených oblastí se pečlivě dodržuje světelná maskovací disciplína. Vchody a východy do objektů jsou vybaveny světelnými uzávěry.
Zvláštní pozornost je věnována kontrole maskovacích opatření. Veškerý důstojnický sbor, včetně štábů, má přísně nařízeno kontrolovat kvalitu maskování během práce i po jejím dokončení. Pro kontrolu ze vzduchu je často využíváno letectvo.
Maskování stop: Přesuny živé síly a techniky v zimním období provádí nepřítel převážně po cestách, protože stopy ve sněhu a ušlapané plochy umožňují určit počet a druh jednotek, které je zanechaly. Pokud musí jednotka při pochodu sjet z cesty, pohybuje se po jedné stopě, ať už jde o tanky, pěchotu pěšky, na lyžích, saních nebo v automobilech. Při jízdě na pásových vozidlech se řidiči snaží vyhnout ostrým zatáčkám, protože tím vznikají sněhové hromady, které jsou snadno rozpoznatelné ze vzduchu. Nové stopy se zametají pomocí větví, stromů nebo svazků ostnatého drátu, připevněných k saním, automobilu nebo tanku.
Nové cesty a stezky Němci obvykle zakládají podél přirozených nerovností terénu, rokli, příkopů, plotů nebo v lese. Nově vytvořené stezky se napojují na již existující cesty, ale končí ve vzdálenosti od zamaskovaného objektu (např. palebné pozice).
Falešné stavby: Falešné obranné objekty na frontě a v týlových oblastech se budují v určité vzdálenosti od skutečných objektů. Toto opatření není náhodné. Vzdálenost, která odděluje falešné objekty od skutečných, zajistí jejich bezpečnost při případném ostřelování. Rozměry a tvary falešných zákopů, které Němci budují, obvykle odpovídají skutečným. Při stavbě falešných zákopů se sníh odstraňuje do hloubky 40–50 cm nebo až na zem; dno zákopu je pokryto smrkovými větvemi, zeminou nebo popelem. Ke zákopům vedou stezky napojené na již existující cesty. Po sněžení jsou zasněžené falešné zákopy, stezky a stopy obnoveny.
Kromě falešných opevňovacích zařízení (např. bunkrů) jsou vytvářeny imitované dělostřelecké pozice s modely děl a simulací střelby. Používá se také falešná maskovací metoda částečné obnovy zničených opevňovacích zařízení, ze kterých je někdy vedena palba.
Dále v německé armádě existuje široce rozvinutý systém záložních pozic a dokonce i záložních bunkrů. Manévrováním svými palebnými prostředky na těchto pozicích se fašisté snaží oklamat naše jednotky a vyvolat u nich přehnaný dojem o množství palebných prostředků.
Autor: Major D. Šapkin (1943)
Poznámka redakce: Autor zjevně čerpal své informace z ukořistěného německého Manuálu pro vedení zimní války. Ten u nás vyšel v ojedinělém českém překladu v roce 2022 v nakladatelství Ozbrojtese.cz (https://www.ozbrojtese.cz/manual-pro-vedeni-zimni-valky/)
