Muramasa 村正 byl legendární japonský kovář z provincie Ise 伊勢国, který působil přibližně mezi lety 1500 a 1530. Jméno jeho rodiny se objevovalo na čepelích zhruba od roku 1500 do roku 1660. Jeho jméno je často spojováno s meči, které byly nejen mimořádně ostré a umělecky zpracované, ale údajně rovněž prokleté. Muramasovy čepele byly vyhlášené svou čistotou řezu a ostrostí, která dokázala s lehkostí a za všech okolností pronikat zbrojí a lidskými těly. Avšak čepele s sebou nesly i pověst zlověstných legend, které se proplétaly historií vládnoucího rodu Tokugawa 徳川氏 a proměnily Muramasovy meče v symbol neštěstí a smrti.
Příběhy o prokletých čepelích Muramasy začínají tragickou událostí z roku 1535. Matsudaira Kijojasu 松平清康, předek a děd Tokugawy Iejasua 徳川家康, byl nečekaně zabit vlastním vazalem, Abe Masatojem 阿部正豊. Masatojo, který byl dokonale zmaten falešnými zvěstmi o tom, že jeho otec byl odsouzen k smrti, usmritl Kijojasua neobvykle velkou katanou, jejíž čepel pronikla Kijoyasuovým pravým ramenem a opustila jeho tělo u levého boku. Tento hladký a čistý řez byl prvním z mnoha případů, kdy byla smrt slavného muže připočtena Muramasuově čepeli..
Další tragédií byl případ Macudairy Hirotady 松平広忠, syna Kijoyasua, který byl roku 1545 bodnut do stehna nožem, jehož výrobcem byl Muramasa. Pachatelem byl Iwamacu Hačiya 岩松八弥, opilý samuraj z řad vazalů Macudairy. Hirotada útok přežil, ale pozornost všech se již začínala upínat na Muramasu.
Jeho syn, budoucí šógun Tokugawa Iejasu 徳川家康, byl rovnžě zatažen do této šílené historie. Roku 1549, když byl jako sedmiletý chlapec držen coby rukojmí rodiny Imagawa 今川, se při hrách s nožíkem kozuka 小柄 říznul do ruky. Zranění bylo velmi malé, ale nečekaně bolestivé a k údivu všech přihlížejících velmi silně krvácelo. Zjistilo se, že čepel opět vyrobil slavný Muramasa. Pro Iejasua, který znal příběh o smrti svého děda a o zranění otce čepelí téhož kováře, bylo téměř nemožné to považovat za pouhou náhodu.
V roce 1579 se Iejasu stál opět obětí osudu, který mu znovu přinesla Muramasa. Podezření ze spiknutí proti jeho mocnému spojenci, Odovi Nobunagovi 織田信長, vedlo k tomu, že Iejasu byl nucen nařídit popravu své manželky Cukijama-dono 築山殿 a rituální sebevraždu seppuku 切腹 svému prvorozenému synovi Matsudairovi Nobujasuovi 松平信康. Všichni si asi umíme představit, jak emočně náročná situace to musela pro něho být, ale okolnosti jednoznačně diktovaly, že prostě nemohl postupovat jinak. A hádejte, co se zjistilo po sebevraždě, při níž asistoval Nobujasův dobrý osobní přítel? Jaká čepel byla použita při stětí Nobujasuova syna těsně poté, co si vrazil nůž do břicha ? Ano, byla to znovu Muramasa.
Po bitvě u Sekigahary 関ヶ原の戦い roku 1600 byla provedena podrobná revize bitvy, aby mohly být rozděleny odměny a tresty. Součástí revize byla i prohlídka trofejí, kterými byly mimo jiné i hlavy sťaté v boji nepřátelským samurajům. Tokugawovu pozornost zaujal generál Oda Jurokasai 由呂火斎, který přinesl sťatou hlavu nepřátelského generála nabodnutou na kopí. Rána byla tak mocná a čepel tak ostrá, že hrot kopí prošel nejenom hlavou, ale i kovovou přilbou na ní upevněnou. Iejasu požádal, aby si mohl hlavu s přilbou i kopí zblízka prohlédnout. Když však kopí uchopil do ruky, nečekaně se říznul o jeho hrot. S ironickým smíchem pronesl: „Tohle musí být určitě Muramasa!“ Všem přítomným doslova spadla čelist, když se ukázalo, že je to pravda. Po tomto incidentu se Jurokasai rozhodl, že kopí už nebude používat a nechal jej svým sluhy zničit.
Dokonce ani po smrti Tokugawy Iejasua neúšlo rodině Tokugawa neštěstí spojené s Muramasovými meči. Tokugawa Tadanaga 徳川忠長, mladší bratr třetího šóguna Tokugawy Iemicua 徳川家光, byl postavou tragického osudu, kterou postihla série nešťastných okolností, vedoucí až k jeho sebevraždě. Tadanaga byl roku 1631 umístěn do domácího vězení kvůli svému nepatřičnému chování, které zahrnovalo zabití několika jeho vazalů. Jeho zhoršující se psychický stav a pocity tlaku přiměly šógunát, aby mu v roce 1633 nařídil, aby spáchal seppuku 切腹.
Podle historických záznamů byl Tadanaga ve večerních hodinách šestého dne dvanáctého měsíce éry Kan’ei 寛永 připraven na svou poslední chvíli. Oblečen v tradičním bílém rouchu a s připraveným nožem, Tadanaga vzal svůj osud do vlastních rukou. Jeho tělo bylo nalezeno s čepelí zaraženou napůl do krku. Ke zděšení všech zúčastněných šlo znovu o čepel, kterou vyrobil Muramasa.
Po sérii těchto incidentů se začalo říkat, že čepele Muramasa jsou nosiči starých křivd a zloby, která se přenášela z generace na generaci. „Meč, který žízní po krvi svých pánů“ – to bylo přísloví, které se často vztahovalo na Muramasovy čepele. Ačkoli byly tyto meče proslulé svou ostrými hranami a mistrovským zpracováním, nesly s sebou i tíhu strachu a pověr, které se zakořenily v mysli každého, kdo se s nimi setkal. K jejich neblahé pověsti později přispěly i další známé incidenty.
Jedním z nejznámějších je ten z roku 1823. I když se už netýkal rodu Tokugawa, dokázal řádně vyděsit veřejnost a opět rozšířit pověsti ohledně Muramasuových mečů. Macudaira Geki 松平激 byl mocný, ale níže postavený samuraj, který sloužil jako strážce na hradě Edo 江戸城. Byl šikanován svými nadřízenými a jednoho dne mu přetekla trpělivost, což vedlo k tomu, že zabil tři muže a dva zranil svou katanou. Honda Iori 本多伊織 měl hlavu čistě useknutou, Toda Hokinošin 戸田帆木之進 byl přeťat vedví od ramene až k boku a Numata Sakjó 沼田左京 byl rozpůlen v oblasti pasu. Kamio Goró 上尾五郎 a Mabe Gendžuri 間部源次郎 byli při útěku vážně zraněni na zádech, ale přežili. Po tomto činu Macudaira Geki ve věku 33 let spáchal seppuku 切腹. Meč, který použil během boje i ten, který mu posloužil při sebevraždě, byl od Muramasy.
Čepele Muramasa, obdivované pro svou ostrost a děsivé pro zlověstnost činů s nimi spáchaných, přetrvávají jako symboly neštěstí dodnes. Jsou jako černé stíny minulosti, které nikdy nezmizí, ač se je mnozí pokoušeli odstranit z povrchu zemského. V každé čepeli Muramasa snad zůstává něco z ducha kováře – něco neklidného a neúplného, co nikdy nedopřálo pokoje těm, kteří jeho meče vlastnili. Možná i dnes, v hlubinách zapomenutých sbírek, číhá čepel, která přináší neštěstí těm, kteří se opováží se jí dotknout. Ale kdo z nás by byl tako opovážlivý, aby se odvažoval znovu zkřížit cestu čepeli od Muramasy?
Autor: Antonín Nowak
