V bojové praxi se velmi často vyskytuje potřeba co nejskrytěji zjistit informace o nepříteli, zejména o jednotkách umístěných hluboko v jeho obraně. V tomto případě jsou běžné metody průzkumu nepoužitelné. Úkoly tohoto typu nejsnáze splňují malé skupiny průzkumníků, nebo dokonce jednotliví vybraní bojovníci. Skrytě pronikají hluboko do nepřátelského týlu, kde provádějí průzkum pozorováním, a pokud to okolnosti dovolí, mohou také zajmout kontrolní zajatce.
Tyto bojovníky, kteří plní úkoly průzkumu v nepřátelském týlu, u nás nazýváme lazutčíky. V tomto článku chceme přiblížit jejich zkušenosti z praxe.
Předběžná příprava lazutčíků byla hlavním úkolem 2. oddělení štábu divize. Náčelník oddělení osobně, na základě stanovených úkolů, prováděl tuto přípravu přímo v terénu.
Lazutčíkům byly přiděleny následující úkoly. První skupině, složené z pěti lidí pod vedením seržanta Zajakina, bylo nařízeno během čtyř dnů prozkoumat obranné linie nepřítele na předním okraji jeho obrany a v blízkém týlu na vymezeném úseku. Druhá skupina (tři lidé) pod velením tlumočníka, mladšího poručíka Nišina, měla proniknout hlouběji do nepřátelské obrany a zajmout kontrolního zajatce. Doba trvání mise druhé skupiny byla tři dny, a její úkol začínal bezprostředně po ukončení činnosti první skupiny. Třetí skupina měla okamžitě po ukončení práce druhé skupiny následovat stejnou trasou, aby zjistila, zda nedošlo ke změnám v rozmístění a činnosti nepřítele; doba trvání této mise byla dva dny.
Po důkladném prostudování terénu a rozmístění nepřítele v dohledné oblasti bylo pro přechod všech tří skupin do nepřátelského území vybráno místo u rokle na rozhraní dvou nepřátelských jednotek poblíž zničeného tanku. Další cesta průzkumníků vedla roklí. Byl vypracován podrobný plán přechodu a způsobu pohybu a činnosti v týlu nepřítele. Přesný plán postupu po překročení frontové linie nebyl stanoven.
Průzkumníci byli vyzbrojeni samopaly, granáty a bajonety od samonabíjecí pušky SVT. Byly jim poskytnuty mapy bez jakýchkoliv označení a kompas. Kromě běžného výstroje měl každý z nich kabát a maskovací plášť. Jako stravu obdrželi suchary, máslo, cukr a klobásu.
Druhé oddělení štábu divize zorganizovalo sledování pohybu skupin, jejich přechod frontové linie a návrat, a také zabezpečení jejich setkání při návratu.
První skupina překročila frontovou linii v určeném místě (u zničeného tanku) přesně ve stanoveném čase. Průzkumníci se pohybovali jednotlivě. Zatímco jeden bojovník postupoval, ostatní leželi, poté se přesouval druhý atd. Nepřítel skupinu neodhalil, což potvrzuje správnost zvoleného způsobu pohybu. Dále se lazutčíci pohybovali podél svahů výšin podél rokle. To zajišťovalo jak skrytost jejich činnosti, tak možnost pečlivého pozorování. Průzkumníci přesně zaznamenali umístění mnoha nepřátelských objektů a prostředků: kulometů, dělostřeleckých pozic, minometů, baterií, stanovišť hlídek, hlídkových postů a předsunutých stanovišť. Skupina byla několikrát nucena změnit trasu kvůli nutnosti obcházet nepřátelské palebné pozice a hlídky. Během dne lazutčíci leželi nehybně a prováděli pozorování, v noci se pak přesouvali na nové pozorovací stanoviště, aby se vyhnuli střetům s nepřítelem.
Po ukončení stanovené doby se první skupina vrátila s potřebnými informacemi. Jeden z členů této skupiny byl vyčleněn jako průvodce pro druhou skupinu a zavedl ji hlouběji do nepřátelského území. Druhá skupina poté pronikla do německého týlu a stejně tak obcházela palebné pozice a hlídané body. Průzkumníci shromáždili informace o rozmístění a činnosti nepřítele v týlu a zajali „jazyka“ – strážného, který hlídal šestihrdlový minomet na okraji baterie. Lazutčíci se k němu nepozorovaně přiblížili zezadu, srazili ho k zemi, zacpali mu ústa a odvlekli ho s sebou. Němci, možná překvapivě, nezahájili poplach kvůli zmizení strážného (při následné ofenzívě byly na místě zajištěny všechny čtyři šestihrdlové minomety).
Velitel skupiny (tlumočník) okamžitě vyslechl zajatce a získal od něj nezbytné informace (především číslo jednotky, číslo svazu a jejich bojové rozmístění). Přivézt zajatce se nepodařilo, protože při cestě zpět se pokusil utéct a byl proto potichu zlikvidován.
Skupina se vrátila beze ztrát a v určené době přinesla potřebné informace. Po její trase byla okamžitě vyslána třetí skupina, která po návratu potvrdila dříve získané informace a sdělila, že v době její činnosti nedošlo v týlu nepřítele k žádným změnám.
Získané informace od lazutčíků pomohly veliteli a štábu podrobněji stanovit rozmístění nepřítele a slabá místa v jeho obraně, a také určit směr hlavního i podpůrného úderu a další cíle při nadcházející ofenzivě, která byla později korunována plným úspěchem.
Popisované příklady činnosti lazutčíků i naše další zkušenosti umožňují učinit některé závěry.
Řadu úkolů souvisejících s průzkumem předních linií a týlu nepřítele lze řešit vysíláním malých skupin složených z vybraných, odvážných a rozhodných lidí, kteří rozumí úkolu a jednají iniciativně a samostatně.
Příprava lazutčíků na průnik do nepřátelského území a výběr místa jejich přechodu mají zásadní význam a měly by být prováděny co nejpečlivěji, nejlépe přímo náčelníkem druhého oddělení štábu.
Trasu činnosti lazutčíků po přechodu frontové linie je možné stanovit pouze obecně. Proto je velmi důležité přesně určit, ve kterých bodech je třeba provést co nejdůkladnější pozorování a jaké informace je nutné získat jako výsledek jejich práce.
Výbava vyslaných lazutčíků, jejich zbraně, vybavení, oblečení a obuv musí být promyšleny do nejmenšího detailu. Velmi důležitá je otázka stravování, zejména při činnosti v nepříznivých podmínkách (chladné noci, vlhká místa, bažiny, překonávání vodních překážek atd.).
Při činnosti na otevřeném terénu je nutné lazutčíky vybavit periskopy. Jejich absence u skupin, jejichž činnost je popsána výše, značně zpomalovala pozorování, když bylo nutné provádět ho z krytů a kráterů.
Velmi vhodné je vybavit lazutčíky přenosnou radiostanicí, která pracuje na krátkých vlnách. To umožňuje získat nejdůležitější informace (samozřejmě zakódované) okamžitě. Odhalení lazutčíků pomocí zaměřování jejich vysílačky je nepravděpodobné.
Autor: L. Chorkov a A. Čapygin (1943)
