Poprvé jsem se setkal s instruktorem Penčak Silat Suryadi „Eddiem“ Džafrim v červnu roku 1978. Přijel se podívat na oslavy filipínského Dne nezávislosti v dolním Manhattanu, protože slyšel o filipínských bojových uměních samé dobré věci a chtěl zjistit, zda se na této akci budou nějaké demonstrovat.
Na místě byl i Tuhon Leo Gaje se svými studenty a po naší ukázce Eddie přistoupil k němu, představil se a oba začali rozmlouvat. Rychle si porozuměli, což vedlo k tomu, že byl Eddie pozván, aby vedl lekci Penčak Silat v Leově škole. Tuhon Gaje nám tehdy sdělil, že během svých mladických cest studoval Mustika Kwitang Silat, takže měl o Silatu povědomí. „Techniky, které jsou mimo tento svět,“ tak Leo Silat popisoval a my brzy pochopili, co tím myslel.
Zde jsou dvě příhody, které možná ilustrují, proč mezi námi Eddie získal přezdívku „Šílený Eddie“ a zároveň přibližují kulturu, ze které Eddie a jeho Silat pocházeli.
Eddie vyrostl ve vesnici Painan na západě Sumatry, kde jeho otec vlastnil malý obchod s potravinami. Eddie mezi svými příbuznými slýchal příběhy o Penčak Silat, ale jeho rodiče nechtěli, aby se tomuto umění věnoval, neboť jeden z jeho strýců vyhrál turnaj a následně byl otráven poraženou stranou. (Eddie nakonec začal s tréninkem tajně po škole ve třinácti letech.)
Ani doma však nebylo vždy bezpečno, a to ani bez turnajů Silatu, neboť při cestách mezi vesnicemi bylo třeba mít se na pozoru před tygry, a dokonce i do samotné vesnice mohli v noci pronikat hadi, například kobry, které vycházely na lov. Ani hry mezi vesnickými dětmi nebyly zcela bez rizika.
Zde je jeden příklad:
Vsadil bych se, že mnozí z vás, co čtou tyto řádky, měli jako děti nějaký druh vodní pistole. Předpokládám, že kdybych se vás zeptal, co jste do těch pistolí plnili, odpověděli byste „vodu“. Ale Eddie a jeho přátelé do svých vodních pistolí dávali ocet. Ovšem nešlo o ocet z obchodu, jaký si koupíte dnes – Eddie mi vyprávěl, že ocet, který tehdy měli, byl domácí výroby a tak silný, že při kontaktu s kůží způsoboval puchýře. To však dětem z Eddiovy vesnice nestačilo. Do octa přidali pálivé chilli papričky, které rozdrtili a nechali několik dní louhovat, poté papričky přecedili a naplnili tím pekelným roztokem své vodní pistole. Pak běhali po vesnici, stříkali po sobě a pálili si kůži a užívali si skvělou zábavu. Eddie vyprávěl, že s tím museli přestat, když jednou omylem zasáhl svého nejlepšího přítele přímo do očí octovým sprejem. Chudák kluk spadl na zem s křikem. Eddie se obával, že ho natrvalo oslepil, zvlášť když se mu oči „nafoukly jako natvrdo uvařené vejce!“, jak to Eddie popsal. Jeho přítel se nakonec uzdravil a zrak se mu vrátil, ale takto si hrávali děti v indonéské vesnici na začátku 60. let.
Eddie nám také vyprávěl, jak opustil Indonésii a dostal se do USA tím, že získal práci kuchaře na nákladní lodi a po příjezdu do New Yorku při pobytu na pevnině „zběhl“. Měl s lodními cestami už nějaké zkušenosti i před tímto útěkem.
Pamatuji si, jak jsme jednou před hodinou s Eddiem, několik z nás mladíků, seděli a bavili se o tom, jaké si najdeme práce na léto, a probírali jsme typické práce, které by studenti středních škol mohli mít v New Yorku v 70. letech – práci v potravinách, v pizzerii atd.
„Hej, Eddie,“ zeptali jsme se ho, „měl jsi nějakou brigádu, když jsi byl na střední?“
„Ano, byl jsem pirát,“ odpověděl Eddie naprosto vážně.
„Ale no tak, Eddie, ty jsi přece nebyl pirát, že ne?“, odpověděli jsme, protože jsme si mysleli, že si z nás dělá legraci.
„No, naše parta měla malou loď a nějaké samopaly a my jsme zastavovali menší nákladní lodě, které jezdily mezi ostrovy, a kradli jim kávu, cukr a tabák, které jsme pak prodávali na černém trhu.“
„Eddie, ty jsi vážně byl pirát!“
„Jo, byl jsem pirát.“
Další příběhy o Eddiem budou následovat.
Autor: Bill McGrath
Zdroj: pekiti.com
