V historii lidstva nebylo používání chladných zbraní ničím neobvyklým a zranění jimi způsobená byla všudypřítomným jevem. Ve vojenských taženích, jako byly napoleonské války, byla šavle symbolem cti a odvahy, ale zároveň byla zdrojem nespočtu zranění, která často rozhodovala o osudu vojáka na bitevním poli. V prvním dílu tohoto textu se zaměříme na popis různých druhů zranění způsobených chladnými zbraněmi, zejména šavlemi, a jejich vliv na život zraněných osob.
Šavle nebyla v napoleonské éře nejnebezpečnější chladnou zbraní, a stala se ikonou odvahy a síly. V bojích byla nejen nástrojem zkázy, ale zároveň symbolem čestného boje tváří v tvář. Zranění způsobená šavlí měla pro vojáky specifický význam – jizva získaná v bitvě se považovala za čestný odznak, důkaz odvahy a připomínku bitvy, kterou voják přežil. Přesto nešlo o nic příjemného a šavle byla obávanou zbraní, která o život připravila tisíce vojáků. Přestože jde o těžkou a velmi ostrou zbraň, schopnost přežít zásahy touto nebezpečnou čepelí, byla u některých jedinců doslova enormní.
Voják, který utrpěl sečné zranění břicha s výhřezem vnitřností. Akvarel od Charlese Bella, 1836.
Jedním z nejpozoruhodnějších případů byl jistý maršál Nicolas-Charles Oudinot (1767 až 1847), jenž byl během své vojenské kariéry zraněn přibližně 25krát:
1814: dělová koule mu odřela obě stehna (bitva u Brienne), střela z pušky ho zasáhla do hrudi (bitva u Arcis-sur-Aube). Za normálních okolností by byla tato rána smrtelná, maršála ale zachránil Řád čestné legie, který měl upnutý na hrudi.
1793: střela z pušky do hlavy u Haguenau.
1794: zlomená noha po zásahu střelou z pušky u Trevíru.
1795: utrpěl pět sečných šavlí a jeden zásah střelou z pušky u Neckarau.
1796: čtyři rány šavlí a jeden zásah střelou z pušky u Ingolstadtu.
1799: zásah střelou z pušky do hrudi u Rosenberg), zásah střelou z pušky do lopatky u Schwyzu a zásah střelou z pušky do hrudi u Curychu.
1805: zásah střelou z pušky do stehna u Hollabrunnu.
1807: zlomená noha po pádu z koně u Gdaňsku.
1809: rána šavlí u Esslingu, téměř ustřelené ucho v bitvě Wagramu.
1812: zásah střelou z pušky do ramene u Polocku, střela prošla tělem skrz naskrz a maršál pak byl několik stovek metrů vlečen koněm (bitva u Berezina).
Voják se sečným poraněním hlavy a amputací levé paže v rameni. Rány způsobené šavlí. Akvarel od Charelese Bella, 1836.
Maršál Oudinot byl v mnoha ohledech jistě impozantním vojákem a rekordmanem, pokud jde o deset přežitých zásahů šavlí. Přesto byl jeho rekord překonán plukovníkem Chipaultem z 4. kyrysnického pluku, který 10. června 1807 v bitvě u Heilsbergu utrpěl 52 ran šavlí. Omdlel v důsledku ztráty krve, avšak svá zranění díky lékařské péči přežil a po zotavení mohl nadále sloužit své zemi jako voják.
Vážnější bylo zranění Pierra Soulta, člena 22. jízdního pluku, který utrpěl těžké sečné poranění šavlí od mamlúka do týlní kosti. Sek proťal svaly upínající se k jeho hlavě a to až k šestému obratli, kde byla přerušena trnovitý výběžek. Velký kus kůže visel na jeho ramenou a jeho brada mu padala na hrudník. Přestože toto zranění vypadalo hrozivě, polní chirurg Larrey ránu zašil, ošetřil infekci a obvázal ji. Pacient se plně zotavil po poměrně krátké době, ale Larrey v poznámce udává, že po tomto zranění již voják nemohl mít děti.
Voják s několikanásobným zásahem šavlí do hlavy. Akvarel od Charelese Bella, 1836.
Jistý François Bernard byl zasažen šavlí do spodní části břicha. Některé části jeho střev vyhřezly zcela ven, ale Larrey je dokázal vrátit zpět a pacient se po šesti týdnech zotavil.
V jiném případě byl plukovník Sourd z 20. pluku jízdních střelců několikrát raněn šavlí do pravé paže. Dvě rány, jež utržil, se nacházely na zápěstí a lokti, ale třetí rána prošla svaly paže až k samotné kosti. Larrey a jeho asistenti rozhodli, že amputace je nutná, a provedli operaci, při které Sourd kupodivu neprojevoval žádné známky bolesti a dokonce diktoval dopis adresovaný císaři, v němž žádal, aby mohl dál velet svému pluku. Obvaz byl sotva připevněn, když Sourd navzdory protestům všech zúčastněných nasedl na koně a vrátil se zpět do bitvy, kterou přežil.
Tři vojáci účastnící se války severu proti jihu s již zhojenými ranami na hlavách, jež byly způsobeny šavlemi.
Voják Jean Lapaix utrpěl ránu šavlí do pravého kolene. Po pěti dnech sám požádal o amputaci a zpočátku se zdálo, že se zotavuje, ale po patnácti dnech nakonec zemřel. Larrey k tomu dodává, že viděl mnoho podobných případů, kdy lidé umírali, protože se lékaři obávali amputace a odkládali ji až do poslední chvíle.
Odlišný byl případ vojína Pierra Larreyho, který byl raněn v roce 1810 šavlí na zápěstí. V okamžiku, kdy se dostal na stůl Larreymu, zánět v jeho ráně již započal, a tak Larrey provedl amputaci )za méně než jednu minutu) a pacient přežil.
Muž, který přežil mačetový masakr ve Rwandě, ukazuje svá zhojená zranění. Přežil, aniž by mu bylo poskytnuto včasné lékařské ošetření, čemuž odpovídá i charakter jizev.
Asi nejpodivnější zranění, které kdy Larrey ošetřoval, se stalo během druhé bitvy u Abúkíru v roce 1799. Když generál Dermoncourt stál v čele svých vojáků, jeho šavle byla přeražena velkou střelou z pušky. Ulomená čepel šavle proletěla vzduchem a zasáhla vojáka běžícího za Dermoncourtem asi 4 až 5 cm hluboko do stehna! Když ostatní vojáci toto zranění viděli, byli velmi rozhořčeni na nepřítele, protože se domnívali, že nepřítel do svých děl nabíjí zlomené čepele šavlí! Larrey k tomuto příběhu dodává, že vojákům musel vysvětlit, co se vlastně doopravdy stalo, a že z jeho pohledu toto zranění nebylo nijak zvláštní, protože během svých tažení viděl mnoho podobných případů. Voják zranění přežil.
Ať tak či onak, šavle, meč nebo mačety nemohly změnit výsledek celé bitvy, ale pro jednotlivého vojáka jistě mohly znamenat rozdíl mezi smrtí a přežitím. Jizva způsobená šavlí nebyla něčím, co by člověk ve starých časech nosil se studem nebo musel schovávat. Šlo o symbol pýchy a známku odvahy, tvrdě vydobytou na bitevním poli nebo v osobním souboji.
Zdroj: D. Larrey: Mémoires de chirurgie militaire et campagnes (1812)
Autor článku: Antonín Nowak
