Sparring a volný trénink jsou důležitými nástroji na cestě k tomu, abychom se stali zdatnějšími šermíři, přičemž však přístupy a názory na to, jak tohoto cíle dosáhnout, se výrazně liší.
Některé kluby do sparringu vstupují naplno s kompletní výstrojí, jiné se do toho pouštějí pomaleji a jen s maskou a rukavicí, a některé dokonce masky vůbec nepoužívají a cvičí velmi pomalým tempem a s nízkou intenzitou. Existuje i mnoho odstínů mezi tím, kdy některé kluby většinu svého tréninku absolvují s minimálním vybavením a plně se vybavují pouze příležitostně nebo u zkušenějších šermířů.
To vede k nekonečné debatě, přičemž někteří šermíři se obávají „nedostatku realismu“, když snižují intenzitu volného tréninku. Tvrdí, že k řádnému prověření svých dovedností je potřeba použít téměř plnou rychlost a sílu, i když to může vyžadovat hodně vybavení a může to vést k vyšší míře úrazovosti. Jiní šermíři zastávají názor, že ostrý meč není nutné používat s takovou silou, a proto, vzhledem k bezpečnosti, neudeří tak silně.
Každá strana má určité platné argumenty, ale otázkou zůstává, jak tvrdě bychom měli při sparringu útočit na sebe navzájem, jaká je správná úroveň síly* a kdy se máme dostat na 100 %?
Závěr výzkumu v tomto článku je stručně řečeno: nemáte.
O něco delší odpověď zní, že byste možná neměli chtít překročit 70 % – 85 % síly.
Pro úplnou odpověď jsem se zaměřil na to, jak plnokontaktní bojová umění přistupují k intenzitě sparringu, a vedl jsem rozhovory s trenéry, kteří připravují sportovce na amatérské i profesionální zápasy v MMA, Dog Brothers Martial Arts (DBMA), brazilském jiu-jitsu (BJJ), luta livre, volném zápasu, kendó a samozřejmě HEMA **.
Tento článek není myšlen jako reprezentativní vzorek tréninku těchto sportů nebo bojových umění obecně, a to už proto, že jde o poměrně malý vzorek. Přesto by vám měl poskytnout látku k zamyšlení a nové argumenty do debaty.
Tento článek jsem psal převážně s ohledem na dlouhý meč, protože jde o jednu z nejoblíbenějších disciplín v HEMA a má vyšší potenciál pro způsobení zranění než například rapír, ale možná bude aplikovatelný i na jiné disciplíny.
Chci však vyjasnit několik bodů; nemluvím zde o turnajích ani o výjimečných případech „Ok, kámo, jdeme do toho naplno!“, ale o běžném sparringu v našich klubech, který děláme týden co týden, protože s nebezpečnými či nezdravými aktivitami lze občas vyváznout bez následků (ne že bych to nutně doporučoval), ale u většiny našeho tréninku bychom měli věnovat nejvyšší pozornost.
Také je možné, že turnaje jsou místem, kde byste měli dát vše, co máte, ale to je úplně jiná debata.
- Poznámka: S těmi 100 % mám na mysli udeřit v tréninkové situaci co nejsilněji, i když byste možná mohli vyvinout ještě větší sílu v reálné situaci života nebo smrti. „Síla“ zde označuje, jak tvrdě váš partner vnímá zásah, bez ohledu na to, zda jde o důsledek použité svalové síly, zrychlení a rychlosti meče nebo jejich kombinace.
DBMA
Nyní začněme s bojovým uměním, které pracuje se zbraněmi a zároveň využívá šermířské masky a rukavice pro streethokej nebo pro klasické hokejové zápasy (ale s jiným zaměřením, k tomu se dostaneme): Plnokontaktní boj s holemi skupiny Dog Brothers a systém z něj odvozený, nazvaný Dog Brothers Martial Arts.
Pro ty z vás, kteří s nimi nejsou obeznámeni, používají většinou ratanové hole různých délek a simulátory nožů, a do svých zápasů zařazují i neozbrojený kickbox a grappling, přičemž nosí jen minimální ochranné vybavení. Většinou používají jen šermířskou masku, lehce polstrované rukavice a suspenzor, přičemž chrániče na lokty a kolena jsou volitelné.
Podobně jako my mají na mysli situaci Bloßfechten (boj beze zbroje), i když pokračují v boji i po zásazích do hlavy, na rozdíl od nás, příznivců HEMA, kteří obvykle po zásahu do hlavy nebo těla zastavíme a maximálně povolíme jeden závěrečný protiúder. Jejich důvodem je, že na jedné straně nebojují o body, ale jednoduše pro učení. Pokračování v boji jim pomáhá tuto příležitost prodloužit, a také proto, že skutečný boj nemusí nutně skončit po zásahu do hlavy.
V jejich zápasech tak běžně dochází k situacím jako boj na zemi s pomocí hole a vzdání se (submission) je platným způsobem porážky.
Dog Brothers se setkávají na akcích nazývaných „Gathering of the Pack“ (Setkání smečky) a na YouTube nahrávají spoustu záznamů, takže si hned můžete některé jejich videa pustit.
Hotovo? Pak jste asi uhádli, že ke knockoutům a tržným ranám skutečně dochází a že zranění rukou jsou běžná, i když se nesnaží záměrně zraňovat jeden druhého [3]. Je třeba zdůraznit, že ačkoli DBMA pochází z okruhu Dog Brothers, ne každý, kdo bojuje na Gathering (Setkání), je Dog Brother nebo cvičí v rámci DBMA – tato událost je otevřená jakémukoli stylu. Navíc jen malý počet praktikujících DBMA jsou členy Dog Brothers nebo bojují na Setkáních.
Gathering je poměrně drsné prostředí a co se intenzity týče, je minimálně srovnatelný s našimi nejtvrdšími turnaji. Aby se na takovou výzvu připravili, musí přece trénovat velmi tvrdě a provádět tvrdé sparringové seance, že?
Ani ne.
Ukázalo se, že i když trénují opravdu tvrdě, tvrdé údery jsou vyhrazeny pro pneumatiky a další nástroje. Tvrdé zásahy se v menší míře objevují v předem určených cvičeních s partnerem, kde je jasné, co bude partner dělat, takže máte každou možnost útok zablokovat.
Když jsem se zeptal na jejich přístup k sparringu, Benjamin Rittiner alias Lonely Dog, vedoucí evropské pobočky DBMA, mi řekl, že většinou provádějí úkolově zaměřený sparring se silou 30 % až 60 %, a jakmile jsou opatrnější, povolují v rámci sparringu více možností.
Když jsem se ho ptal na vážnější zranění než jen modřiny, jako jsou zlomeniny, poškozené klouby nebo natržené vazy, Benjamin dodal, že mají „překvapivě málo“ zranění při tréninku i během Setkání, vzhledem k tomu, co dělají.
Je také zajímavé poznamenat, že postup v plnokontaktním sparringu, který používá, má sparring se silou 70 % až 80 % jako úplně poslední fázi, takže v běžném tréninku dál nejdou.
Víc je vyhrazeno pro jejich Setkání, kterého se samozřejmě účastní dobrovolně, a podle Benjamina se zde účastní pouze asi 10 až 30 % jeho studentů, zatímco všichni, bez ohledu na věk nebo pohlaví, se účastní sparringu.
BJJ & Luta Livre
Pokračujme s BJJ a Luta Livre Esportiva. To, co mají obě disciplíny společné, jsou turnaje, které zahrnují hody, strhy a pokračování boje na zemi s různými technikami ukončení, jako jsou páky na klouby a škrcení. Ačkoli nejsou povoleny žádné údery ani pěstní techniky, jsou plnokontaktní, pokud jde o sílu použitou při hodech a strzích.
Základní myšlenka, jakmile se boj dostane na zem, je přimět soupeře, aby boj vzdal.
Toho dosáhnete tím, že na soupeře aplikujete techniku, která ho buď uškrtí, nebo přivede jeho klouby (či cokoli jiného, co lze zlomit) do bodu, kdy hrozí poškození. Výsledkem bude, že se soupeř buď pokusí uniknout, nebo signalizuje svou kapitulaci poklepáním. V turnajovém nebo tréninkovém prostředí je to bod, kdy úchop pustíte, aby nedošlo k trvalému poškození. (Jistě, existují i další věci, jako je dosažení poziční dominance a nenechat se sám vytlačit, ale chápete, o co jde.)
V sebeobranné situaci nebo pokud se soupeř z nějakého důvodu rozhodne nepoklepat, možná ho nepustíte a pokračujete v technice, což povede k jeho zranění nebo k jeho ztrátě vědomí.
Toto je zásadní rozdíl oproti HEMA. Naplno použitá páka na ruku vám zlomí ruku, což je vlastně jejím cílem, zatímco Zornhau (základní řez vedený silou) provedený na 100 % nemusí způsobit žádné poškození, pokud je použit tupý meč na někoho s dobrou ochranou, ale i přesto si myslím, že stojí za to se podívat, jak přistupují ke svému tréninku.
Pro ty z vás, kdo nejsou s grapplingem obeznámeni, se pokusy zabránit někomu, aby vám zlomil ruku nebo vás uškrtil, mohou zdát jako dost nebezpečná volnočasová aktivita, ale jednou z prvních věcí, které se naučíte, je kontrolovat sílu a rychlost aplikovaných technik a okamžitě uvolnit, pokud váš soupeř poklepe.
To znamená, že vědomě dáváte svému tréninkovému partnerovi možnost boj zastavit, protože ho při tréninku opravdu nechcete zranit, i když to někdy znamená, že mu poskytujete šanci na únik, kterou by jinak neměl.
S tímto přístupem mohou praktikanti trénovat techniky, které by při násilném použití ve skutečném boji vedly k hrozným zraněním, aniž by museli sami pravidelně navštěvovat nemocnici.
Na otázku ohledně zranění mi Frank Burczynski, držitel černého pásu v BJJ a hnědého pásu v Luta Livre z IMAG e.V. Berlín, sdělil, že nikdy neměli žádná vážná zranění ve svých grapplingových hodinách a jen několik málo v MMA trénincích. To je poměrně působivé vzhledem k tomu, že vyučuje různá bojová umění (jako například i JKD) již přes 19 let.
Bylo by tohle možné, kdyby rutinně používali vysokou sílu a rychlost při každém škrcení? Považuji to za nepravděpodobné.
Zranění není zábava a může vést k trvalému poškození, nebo dokonce k úplnému konci sportovní kariéry. I když existují vzácné případy grapplerů jako Shinya Aoki, kteří schválně zraňují své protivníky, pokud dostanou příležitost [4], můžete v BJJ nebo Luta Livre bojovat téměř s kýmkoli na jakékoli úrovni pásu a odejít bez újmy.
Pro mě, když jsem poprvé bojoval s fialovým pásem v BJJ, byla snadnost, s jakou mě donutil poklepat, skutečně osvícujícím zážitkem. Bez spoléhání na svou převahu ve síle nebo rychlosti využil mé vlastní pohyby proti mně a vedl mě do několika pastí pomocí lepší techniky.
I když to s HEMA není příliš srovnatelné, není tohle ideál, ke kterému by bylo záhodno směřovat? Spoléhat se na dobrou techniku namísto hrubé síly?
Wrestling
Pokračujme sportem, který se zaměřuje na házení soupeřů ještě více než BJJ: zápas. Pro tento účel jsem se zeptal zápasníka ve volném stylu, který je momentálně aktivní v rakouské spolkové lize, na jeho zkušenosti. Na německém fóru Kampfkunst-Board vystupuje pod přezdívkou Period a lze ho tam kontaktovat, ale jinak si přeje zůstat v anonymitě.
Zápasníci obecně nejsou známí tím, že by se vyhýbali tvrdému tréninku, a tak mi popsal svého ruského sparringového partnera, který trénoval tak tvrdě, že často oba účastníky zranil do krve.
Dále mi řekl, že několik dalších (velmi úspěšných) zápasníků z „ruské tradice“ (tedy zápasníků pocházejících buď přímo z bývalého Sovětského svazu, nebo trénovaných takovým zápasníkem) používá jako hlavní způsob tréninku velmi uvolněný, plynulý sparring ve stylu akce-reakce.
Obě školy myšlení mají svá opodstatnění: „drsňáci“ tvrdí, že tvrdý sparring je nutný k rozvinutí vysoké odolnosti (a proto se často během tréninku aktivně vyhledávají), zatímco „technici“ namítají, že příliš časté tvrdé zacházení brání technickému pokroku a zvyšuje riziko zranění.
Nicméně poznamenal, že běžná intenzita jejich sparringu se pohybuje mezi 60 % až 80 % síly v porovnání se skutečným zápasem, a mimo sezónu ještě níže, kolem 40 až 50 %. Rychlost se na druhou stranu obvykle během přípravy na turnaj dostává až na 85 % až 95 %.
Co se týče zranění, uvedl, že během tréninku jsou běžné natržení kloubního pouzdra, podvrtnuté kotníky a poraněné prsty. Větší zranění se většinou objevují při turnajových zápasech nebo, zajímavě, během rozcvičky či cool-downu, a ne přímo při zápasnickém tréninku.
Zřejmě z toho plyne ponaučení, že byste neměli přehánět žádnou část tréninku.
Je třeba si uvědomit, že úroveň síly aplikované při hodech a podobných technikách se může mezi různými bojovými sporty nebo uměními výrazně lišit. To, co zápasník považuje za přijatelné v přátelském sparringu, nemusí být pro judistu v pořádku. Přesto lze pozorovat stejný trend: běžný sparring se dělá lehčím způsobem než turnajové zápasy.
MMA
A jak je to s MMA? Když se podíváte na jakýkoliv zápas v UFC, můžete vidět, jak někteří borci dostávají pořádně zabrat. Takže přinejmenším v tréninku do sebe přece musí jít dost tvrdě, ne?
Ačkoli někteří možná opravdu trénují tvrdě, nemusíte dlouho hledat, abyste našli bojovníka jako Robbie Lawler, který už roky vůbec nesparruje, nebo Johnyho Hendrickse (jeho soupeře na UFC 171), který se během tréninku vyhýbá úderům do hlavy za každou cenu tím, že jednoduše neprovádí volný sparring [1]. Přesto jsou stále schopni knockoutovat profesionálně trénované soupeře svými údery [8] [9].
Také Erik Paulson, který sám úspěšně soutěžil v MMA a trénoval skvělé bojovníky jako Ken Shamrock, Josh Barnett nebo Brock Lesnar, uvedl, že v dobách jeho působení ve Vale Tudo trénoval stejně tvrdě, jako bojoval – tedy že do sparringu šli opravdu naplno, což nyní považuje za „hloupé“ a myslí si, že to vedlo ke stálým zraněním, a proto to dnes již nedoporučuje [6].
Faktorem, který je zde třeba vzít v úvahu, je, že tvrdší sparring ve sportech jako box, MMA nebo muay thai obvykle zahrnuje další ochranu, jako je přilba nebo chrániče holení. Pro ty z vás, kteří tento sport trénují, to nemusí být překvapivé, ale pro ostatní: opakované údery do hlavy mohou vést k vážnému dlouhodobému poškození mozku, na což Keith Farrel provedl vynikající rozbor z hlediska HEMA [2].
Jak vidíte, používá také dodatečnou ochranu a, řekl bych, i pomalejší tempo a výrazně menší sílu než při svých MMA zápasech.
MMA je zajímavé tím, že má velké finanční zázemí, stále se vyvíjí a nemusí se přizpůsobovat žádným tradicím v tréninku. To profesionálům umožňuje mít čas, dovednosti a finance, aby mohli trénovat s kýmkoli, s kým chtějí, a v jakékoliv formě, kterou považují za užitečnou. Přesto se zdá, že alespoň někteří z nich necítí potřebu jít do sparringu co nejtvrději.
Kendó
Zatím jsem zjistil, že mezi DBMA, BJJ, Luta Livre, wrestlingem a MMA existují výrazné rozdíly v intenzitě běžného klubového sparringu a turnajového prostředí. Tyto rozdíly samozřejmě mohou souviset jen s mým výběrem vzorku, ale přesto to vytváří zajímavý obraz.
Podívejme se na poslední příklad ve formě kenda, než se zaměříme na samotné HEMA.
Pro tento účel jsem se spojil s Heikem Große z Broadsword Academy Germany (který byl sám kdysi aktivním soutěžním kendistou a trénoval přes 10 let, než přešel na HEMA), a povídal si s ním o jeho minulých zkušenostech a tréninku s kendisty z německého národního týmu.
Řekl mi, že pokročilí kendisté trénovali stejně tvrdě, jako bojovali – vždy s plnou silou ve sparringu i na soutěžích. Nejvýraznějším rozdílem byl podle něj přístup k experimentování s technikami a taktikou. Dodal, že jejich sparring a volný boj (nazývaný Džigeiko) tvořil obvykle třetinu tréninku a že během toho nikdy nezažil nic vážnějšího než modřiny.
Jak to tedy dělají?
Je třeba mít na paměti, že Jigeiko probíhá podle sjednocených pravidel kendó, která omezují cílové oblasti na temeno hlavy (Men), předloktí těsně za rukou (Kote), boky trupu (Do) a krk (Tsuki). Přestože je dovoleno držet soupeře (například pokud ztratíte zbraň), není povoleno házet nebo provádět rozsáhlejší grappling.
Kendisté tedy musí být ve svých útocích velmi přesní, aby získali bod, což znamená, že tyto přesně definované cíle mohou být účinně chráněny, aniž by přidávaly příliš objemné vybavení – zejména s ohledem na jejich specifické tréninkové meče.
Když jsem se na to zeptal, Heiko přičítal nedostatek zranění pečlivě vyvážené kombinaci pravidel turnajů, ochranného vybavení, zbraní a bojového stylu.
Je také zajímavé, že podle něj starší pravidla kendó a jeho předchůdce Gekiken umožňovala širší spektrum technik, jako jsou výpady do obličeje a hrudi, sekání do nohou, hody, podmety a dokonce i boj na zemi [7].
Otázkou tedy je: mohli bychom se vydat touto cestou, pokud bychom chtěli, a použít simulátory ocelových zbraní?
Mám pocit, že většina lidí v HEMA, kteří jsou kritičtí k turnajům, se obává přesně takové standardizace pravidel a vybavení, kdy by se z bezpečnostních důvodů postupně omezovaly povolené techniky.
Chápal bych to jako něco, po čem HEMA scéna netouží, ale můžeme mít na paměti, že by to pravděpodobně šlo provést.
HEMA
Pojďme se tedy na závěr podívat na samotnou HEMA. Jak trénují naši vlastní úspěšní turnajoví bojovníci a věří v údery plnou silou?
Mluvil jsem o tom (no, spíš to byl chat na Facebooku) s Axelem Petterssonem z GHFS, Antonem Kohutovičem z Trnavského šermiarskeho cechu a Tiesem Koolem z HVN.
Ties poznamenal, že používá stejné techniky jak ve sparringu, tak v turnajových zápasech, přičemž jediným rozdílem je rychlost a síla jeho úderů. Zdůraznil, že nikdy neútočí s úmyslem zranit a že se snaží mířit přímo na cíl místo toho, aby úder dokončil plnou silou. Tvrdí, že na turnajích bojuje s asi 75% sílou oproti 50% v tréninku. Posledních 1,5 týdne před turnajem navíc vůbec nedělá volný sparring a spoléhá pouze na kontrolovaný technický trénink s lidmi, kterým důvěřuje, aby minimalizoval riziko zranění.
Dále mi sdělil, že během posledních tří let měli ve sparringu jen velmi málo zranění, s výjimkou zlomených prstů. Sám Ties si vykloubil obě ramena při nešťastných pádech: jednou během ukázky s dýkou a jednou při tréninku.
Axel mi řekl, že jen zřídka sparruje se 100% sílou, ale poznamenal, že to lze provést s dobrým tréninkovým partnerem, který dokáže uvolnit sílu těsně před nárazem, což podle něj stále vede k poměrně tvrdému úderu, který může způsobit modřiny, ale předejde vážnějším zraněním.
Axel sám tvrdí, že si při tréninku ani při soutěžích nikdy nic nezlomil, i když jejich trénink obsahuje 20–30 minut sparringu. Poznamenal, že obecně jsou jedinými zraněními, která on a jeho studenti utrpí, záněty způsobené přetrénováním.
Anton Kohutovič naopak informoval, že v tréninku používají jen o něco méně síly než na soutěžích, ale zdůraznil, že na sílu příliš nespoléhají a snaží se nebít příliš tvrdě ani během soutěží. Hlavním rozdílem pro něj je velmi úzký soubor technik, na které se během soutěže spoléhá.
Dodal, že „hlavním cílem na každé soutěži je nezranit se […] vyhnout se rizikovým situacím a vše řešit co nejjednodušším možným způsobem“ a že při tréninku mají jen zřídka zranění, přičemž on sám ze sparringu zatím vyšel zcela bez újmy.
Závěr
HEMA je stále mladé bojové umění, které se vyvíjí, a proto se můžeme a měli bychom se poučit z bojových umění, která existovala ještě předtím, než jsme začali oživovat naše ztracené techniky.
Jsme většinou amatéři, přičemž jen málokdo žije výhradně z příjmů z HEMA, a přesto mě zaráží, proč někteří z nás pravidelně trénují s mnohem větší silou než i profesionální bojovníci. Pokud tito atleti nemusí sparrovat na plnou sílu, aby vyprodukovali bojovníky světové třídy, kteří se umí pohybovat i v těch nejnáročnějších plnokontaktních prostředích, proč bychom my měli?
Jsem naprosto pro sparring, protože jej považuji za neocenitelný učební nástroj, a myslím si, že je v pořádku – se správným vybavením a partnerem – čas od času zvýšit intenzitu, ale závěr, který jsem si z tohoto výzkumu odnesl, je, že většina našeho sparringu by měla probíhat způsobem, který nás navzájem nezraňuje.
To se může zdát na první pohled samozřejmé, ale dosud bylo pro mě těžké toto „cítění“ podpořit konkrétními údaji.
Myslím, že bychom si měli občas položit otázku, zda budeme schopni dělat HEMA za 10 nebo 20 let způsobem, jakým trénujeme nyní, a pokusit se na ni upřímně odpovědět.
Nehody se mohou stát vždy, ale nikdy nejsou přijatelnou součástí našeho tréninku. Buďte proto při sparringu bezpeční a rozumní a snažte se nic si nezlomit.
Autor: Alexander Fürgut
Zdroj: hemaguide.com
