Bylo ráno 7. dubna 1995 a sportovní hala v Charlotte, Severní Karolíně, se připravovala na další kapitolu stále kontroverzního, ale fascinujícího fenoménu – UFC 5: Return of the Beast. V tomto nekompromisním světě raných smíšených bojových umění, kdy se střetávali muži z různých koutů bojových sportů a často i úplní amatéři, mělo dojít k jednomu z mnoha zápasů, který by dnes působil spíše jako scénka z absurdního filmu než seriózní sportovní klání. Na jedné straně stál Guy Mezger, vysoce trénovaný a technicky vybavený bojovník, šampion Pancrase a budoucí vítěz turnaje UFC 13. Na straně druhé John Dowdy, muž, o kterém byste se dnes dozvěděli maximálně z rodinné kroniky nebo místního občasníku.
Guy Mezger, přezdívaný The Sandman, byl v roce 1995 na vrcholu svých sil. Rodák z Houstonu v Texasu měl za sebou bohatou kariéru v kickboxu, karate i grapplingu a proslul svou všestranností a taktickou brilantností. Trénoval pod legendárním Kenem Shamrockem v Lion’s Den, což bylo ve své době synonymem pro špičkovou MMA přípravu. Mezger byl fyzicky zdatný, technicky precizní a svým vzhledem připomínal spíše filmovou hvězdu než rváče z klece. Svou reputaci si budoval nejen ve Spojených státech, ale také v Japonsku, kde se stal trojnásobným šampionem prestižní organizace Pancrase.
Na druhé straně klece stál John Dowdy, bojovník, jehož jméno byste mohli zaměnit s kterýmkoliv obyvatelem sousední vesnice. Bez větších úspěchů a zkušeností se objevil na scéně UFC jako by náhodou. V éře, kdy na podobný turnaj stačilo mít spíše správné kontakty než dlouholeté tréninkové úsilí, mohl Dowdy připomínat onoho pověstného „taťku z Horní Dolní“, který se rozhodl přihlásit do boje bez pravidel, jak se UFC tehdy přezdívalo. Jeho vstup do klece proti Mezgerovi působil jako předem prohraný zápas Davida s Goliášem – ovšem bez onoho zázračného výstřelu z praku.
Zápas Guy Mezger vs John Dowdy byl ukázkovým příkladem toho, jak vypadaly počátky MMA. Tehdejší pravidla byla na hony vzdálená modernímu sportovnímu standardu. Povolené byly údery hlavou, kopy do hlavy na zemi, údery lokty i do třísel. Neexistovaly váhové kategorie ani bodový systém. Rozhodovalo se pouze knockoutem, submisí nebo rozhodčím zastavením zápasu. Šlo o ryzí chaos, kde šanci na výhru mohl mít prakticky kdokoliv s trochou štěstí – nebo pořádnou dávkou brutality.
Pokud bychom tehdejší podmínky srovnali s dneškem, byl by to jako rozdíl mezi šachovou partií a pouliční rvačkou. Dnešní UFC je precizní směsí sportu a show, kde rozhodují nejen techniky, ale i strategie, pravidla a rozhodčí. V roce 1995? Stačilo přežít a zůstat stát.
Zápas trval pouhých 2 minuty a 2 vteřiny. Guy Mezger rychle převzal iniciativu a sérií přesných úderů doslova rozebral soupeře, což donutilo rozhodčího ukončit zápas technickým knockoutem. Byla to ukázka technické převahy jednoho muže, který v té době již patřil mezi elitu, proti někomu, kdo působil spíš jako náhradník povolaný na poslední chvíli. Přesto tento souboj dokonale ilustroval tehdejší charakter UFC – střet světa profesionálního bojovníka s amatérem, který měl spíš odvahu než techniku.
Co dělalo tehdejší UFC fascinující, ale zároveň až absurdní, byla právě možnost, že se na jednom turnaji mohli utkat ostřílení profíci, jako byl Mezger, a amatéři jako Dowdy. Dnešní UFC by nic podobného nepřipustila. Výběr zápasníků prochází přísným procesem a amatérský bojovník bez zkušeností by se do klece vůbec nedostal. V roce 1995 ale stačilo mít odvahu, známého promotéra a chuť poprat se o slávu – nebo aspoň o pár minut v záři reflektorů. A přesto měl tento svět svoje kouzlo – byl surový, nevyzpytatelný a především nezapomenutelný.
Autor: Antonín Nowak
